50 roses

5. července 2014 v 19:10 | MichelleMizumi |  Povídky - Mimo anime
Takže další povídka .____. 50 roses, česky 50 růží ('MJ, you dont say .-.) :3 Původně to mělo ten český název, ale to písmo mi nebere háčky a čárky xD Ale koho to sere, že xD Tohle...Je psané před poměrně dlouhou dobou. Teda, ne zas tak úplně. Od...Dubna? Května? Každopádně dlouho. Jen jsem se pořád neměla k tomu si ji přetáhnout z máminého compu .___. (No kdyby si to přečetla..xD) Ale tohle není žádné hard yaoi, takže prozatím ještě v pohodě .-. K povídce..Mám ji docela ráda. Jen mi tam tedy určitě občas nesedí nějaká formulace. Omlouvám se, už to opravovat doopravdy nebudu .-. Minimálně ne dneska. Už jsem totiž tottaly vyčerpána .-. Stejně jako má zásoba ff xD Prozatimní! Píšu jak jen můžu :D

Takže, please, enjoy :3


Pairing: Uehara Takuya x Matsushita Yuya
Žánr: Sad .-.


"Drahý Takuyo…Ne. Píšu dopis na rozloučenou, ne nějakou úřední listinu. Odznovu. Můj milovaný Taku-chan…Moc mi chybíš, ani si nedokážeš představit jak moc. Už teď, a to je to teprve pár dnů, co tě tu pochovali, a já tu se slzami v očích stojím, v ruce drtíc rudou růži, takovou, kterou jsi vždy chtěl položit na hrob, až umřeš. Již jsi jich tu pár takových měl, od kluků z Amuse, avšak v té, co jsem ti donesl, je mnohem víc lásky, než ve všech od nich dohromady. I přes to, jak moc chybíš i jim. Na první pohled vypadají všechny stejně, avšak tahle je z toho květinářství hned za mým domem, které jsme spolu často navštěvovali, jak sis vždycky vydupal. Měl jsi rád tu vůni tam. Víš, tenhle hrob…Na první pohled vypadá sériově, jako ty všechny ostatní, zcela obyčejný, a přehlédnutelný. Avšak…nedokážeš si přestavit ten pocit, stát tady, a číst si na masivním kameni náhrobku tvé jméno, čerstvě pozlacené, a tučně psané, stejně jako datum tvého narození, a smrti. Vraťme se na chvíli ještě k těm růžím. Taky jsi mi takové nosíval, přímo jsi je miloval. Každým kusem ses mi pokoušel němě, aniž bys cokoliv říkal, omlouvat, za to, co se z tebe nakonec stalo. Vlastně to působilo, jako by si z nich skládal nějakou komplikovanou skládačku. Každý květ za jednu ranku od jehly na tvé ruce, spolknutou tabletu, nebo šňupnutí. Než jsem se nadál, měl jsem jich přesně padesát, a stále jich přibývalo. Marihuanna, kokain, heroin, extáze…Trpěl jsi. Takovým způsobem, že každý ve tvé situaci by se snažil najít únikovou cestu, a od všeho utéct. Ale proč byla zrovna ta tvá cesta opředena nelegálním rizikem, a, proč vlastně vedla Sna taková místa? Už od jejího počátku…byl jsi jednou nohou v hrobě. Proč zrovna ty? Ten usměvavý, hodný, ochotný, a hlavně poněkud střelený Takuya, který by za normálních okolností ani na jednu z těch drog nesáhl? Ten, který měl co dělat aby mě nepřizabil, když jsem jednou (a díky němu i naposledy) okusil chuť cigarety, ač on sám byl občasný kuřák? Ten, kterého by s jistotou trefil šlak, kdyby mě viděl s lahví alkoholu v ruce, a kdybych skončil stejně jako on ovládnut drogou, zamknul by si mě na dvacet zámků, připoutal k posteli, a trávil se mnou 24 hodin denně…Jen abych se vyléčil. Snažil jsem se, jednou jsem se s tebou dokonce sám zamknul do naší ložnice, a jen do ní nanosil pití a jídlo, abychom nemuseli vycházet. Měl jsem zůstat neoblomný, avšak ty jsi začal být přímo zoufalý, a začaly se u tebe jevit abstinenčí příznaky…Nemohl jsem ti to udělat, a tak…jsem povolil. Uvědomuju si, jak hrozná chyba to byla, odpusť. Už od samého začátku jsem tušil, že něco není v pořádku. Po nocích, vždy těsně po jedenácté hodině, jsi pravidelně mizel do koupelny, a vracel se až po jedné ranní. Tvé tělo bylo čím dál hubenější, a bledší, až ti na rukou, a vlastně i celém těle začaly více vystupovat kosti, a byl jsi náchylnější k úrazům a nemocím. Rozpadal ses mi před očima. Tušil jsi, snad o tom byl i stoprocentně přesvědčen, že to vím, avšak i tak, nic jsi mi neřekl. Snad pro samou bolestivost toho, že bych to měl slyšet z tvých úst…Netuším. Vždycky jsi byl takový. Když se něco vážného událo, vždy jsi mi to dával znát ve všemožných náznacích, tak, aby mi to bylo hned jasné, ale do očí, přímo, jsi mi to řekl jen málokdy, když se jednalo o nějakou situaci vážnějšího, nebo pro tebe trapnějšího rázu. Nebylo to od tebe sobecké, dělal jsi to pro mé dobro. Nesnášel jsi, když jsem plakal, ale když už se tak stalo, utěšoval jsi mě, nechal mě se ohřát v teple své náruče, a nechal mě se ti vyzpovídat o všem, co mě trápí. Kde je to teď, když to potřebuju nejvíc? Tak kde, sakra?! Hrozně mě
to zasahovalo. Jak tvá fyzická, tak psychická bolest. Ani jednou když ses do postele vracel, jsem nespal. Nikdy. Z nočního stolku jsem pár tichými naučenými pohyby vytáhl balení s náplastmi, a novou ránu ti vždy zalepil, aby ti z ní netekla krev, načež jsem ráno, před tvým vzbuzením, náplast strhnul, aby sis toho nevšiml, a nevěděl. Křičel jsi ze spaní. Nikdy jsem ti to neřekl, chtěl jsem vědět, alespoň zhruba, o čem se ti zdá. Většinou jsi opakoval omluvy, směřované k mé osobě, nebo vyděšené prosby o pomoct. Na ty jsem tě vždy pevně obejmul, a šeptal ti do ucha, že to bude dobré, a že jsem s tebou. Slyšel jsi mě? Každé to brzké ráno, kdy jsem tě tisknul k sobě, a mluvil na tebe? Kdysi jsem to četl na internetu, že když mluvíš na spícího, můžeme se mu dostat do snu, a to o čem se mu zdá ovlivnit. Je to tak i s…s…mrtvým?... Bojím se položit tu růži. Když to udělám, definitivně tím zpečetím to, že…už nejsi, i když to už udělali přede mnou, tví rodiče, a spousta lidí, tvých kamarádů, se kterýma jsi kdy spolupracoval. Nejvíc to z nich bolí asi Doriho, a Satoa, ikdyž brečeli skoro všichni. Zpívali ti tu, úvodní píseň ze SIGN, jen na části tvých sól mlčeli, snad aby tím nějak více uctili tvůj nenahraditelný, a dokonalý hlas, o nějž přišli, a už jim nebude zaplňovat chvíle, kdy oni sami hlasem nestačí. Proč se mi nevrátíš? I jim? Dostat druhou šanci? Pomáhal bych ti, spolu bychom všechno překonali. Už nikdy bys drogy brát nemusel, zařídil bych, abys byl štastný, znovu tak obdivuhodně bezstarostný, a já znovu spatřil tvou usměvavou tvář.
Nebyl jsem na tvém pohřbu. Teda…Jak se to vezme. Vešel jsem dovnitř, do rozlehlých prostor kostela, ve kterém panovala více než pochmurná atmosféra, ticho však zaplňovala tiše hrající instrumentální verze tvé písně, Takin' over. Pohlédl jsem na čistě bílou rakev, otevřenou, kde bylo uloženo tvé tělo, oblečeno ve stejnobarevném obleku a kravatě, červené, stejně jako bylo sametové dno rakve, na kterém jsi ležel. Když jsem spatřil tu tvou nehybnou tvář…Zamrazilo mi, děsem. Čekal jsem, kdy ti začnou cukat koutky, zvedneš se, řekneš, že to všechno byl vtip, a zasměješ se. Ale…ono nic, ticho. Vypadalo to, jako bys snad spal, avšak tvůj hrudník, nenadzvedávajíc se v jakémkoliv tempu nádechů, dokazoval něco jiného. Utekl jsem. Se slzami v očích. Tak moc mě to bolelo, že jsem ti nedokázal dáti poslední sbohem. Upustil jsem květinu, shodou náhod též červenou růži z toho květinářství, její barvu bych však popsal tentokrát přímo jako…krvavou. Měla přesně tu barvu, barvu krve, která ti vždy před dotykem náplasti stékala z ran na rukou, dolů, až k prstům, z kama ukapávala, na naše prostěradlo. Doufám, že ti za mě tu květinu dali do rakve, nebo jsi mě tam ty sám alespoň viděl. Nikdy jsem sice na posmrtný život, ani boha nijak zvlášť nevěřil, ale tvá smrt mě k tomu…víceméně donutila. Doufal jsem, že na mě koukáš, že…na mě z nebe dáváš pozor. Ano, neslyšel jsi špatně, z nebe. Tvá závislost…i přes ni jsi byl výjimečně hodným, skromným, a ochotným člověkem. Na nikoho jsi, co já teda vím, nikdy neřekl ani půl křivého slova, maximálně pokud teda nějakým způsobem neublížil mě, nebo tvým přátelům. To jsi snad ani neznal hranic zdravého rozumu, byl bys schopný onoho dotyčného klidně i zmrzačit. Jinak by ses byl pro každého schopen rozkrájet, dělalo ti radost způsobovat lidské úsměvy. Ale…oni toho většinou jen hnusně zneužívali. Aby se přes tebe dostali k penězům, nebo nějakému tvému hereckému kamarádovi, i k horším věcem. Ani to jsem ti nikdy neřekl, ty sám jsi to neviděl. Byl jsi natolik šťastný, že jsem to jednoduše nedokázal. Bylo by teď něco jinak, kdybych ti dokázal zastínit ty tvé růžovoučké brýle, jimiž jsi s věčně pozitivní náladou koukal na svět, a naivně si myslel, jak jsou všichni lidé hodní? Věřil bys mi vůbec? To…jsou otázky, jež už mi tebou zodpovězeny nebudou, že? Časem…stejně jsi to poznal sám, a od té doby si to nedokážu přestat vyčítat. Někdo… ti ty pomyslné brýle nešetrně strhnul z obličeje, odhodil na zem, a podupal je, aby se roztříštila všechna sklíčka, a už nešla nikdy slepit, ani odborníci by to nezvládli.

Ten večer…Přesně si to pamatuju. Pondělí, 2. Února, zhruba osm hodin večer. Přišel jsi za mnou, jak jsme se dohodli, avšak o nějakou tu hodinu později. Krátce si stisknul domovní zvonek, a já ti šel samozřejmě okamžitě otevřít, jelikož ten den byly opravdu mrazy, a já tě chtěl co nejdříve vzít dovnitř. Odemknul jsem, a s úsměvem vyšel, avšak pohled na tebe mě přinejmenším šokoval. Nesmál ses, jak u tebe bývalo zvykem, koukal jsi do země, z nosu a natrhlého rtu ti tekly dva pramínky krve. Na sobě jsi měl kromě trika a kalhot pouze lehkou letní mikinu, do jejíhož rukávu sis utíral slzy, a neúmyslně si jím rozmazával krvavou stopu po tváři. Z úst ti vycházel obláček dýmu způsoben nastalou zimou v kombinaci s tvou tělesnou teplotou, a chladem a vzlyky zároveň ses třásl. Okamžitě jsem tě vtáhnul do domu, a beze slova tě pevně objal kolem krku. Zabořil jsi mi hlavu do ramena, a též kolem mého těla obtočil své roztřesené ruce, kterýma jsi pevně stisknul látku mého trika. A od toho dne se to s tebou začalo zvrtávat . Zatajil jsi to, a nikdy neřekl, co se ti ten den stalo, nechtěl jsi o tom mluvit, a na otázky k tomu tématu odpovídal značně vyhýbavě. Snažil jsem se to respektovat,
ale…Trápilo mě to. Potom jsi však začal záhadně ztrácet na váze, neustále tě zachvacovaly horečky, a často jsi zvracel. Myslel jsem, že máš třeba střevní chřipku, avšak neustávalo to, ani když jsi na to všechno po dvou týdnech dostal od doktorů léky. To jsem začal mít podezření na něco jiného, než jen nevinnou nemoc. Zprvu na nějakou anorexii, či bulimii, avšak toto tvrzení mi tvá stále tak zdravá chuť k jídlu vyvracela, a tak jsem přemýšlel dál. Přiznám, že to, že bys bral drogy mě zprvu vůbec nenapadlo, prostě…Kombinace tebe a drog mi přišla prostě až humorně nepravděpodobná. Nesedlo mi to k tobě, ke komukoliv jinému klidně, ale k tobě doopravdy ne. Kdybych tehdy nebyl takový hlupák, spojil bych si jejich účinky s tvými příznaky, ale ne. Já to neudělal. Ani na setinu mi něco takového hlavou neproblesklo. Byl jsi pořád unavenější a unavenější, z důvodu nevolnosti jsi rušil různé zkoušky na spoustu svých projektů, až si na ně zanevřel úplně. Vynechal jsi dokonce i to každoroční velké SHL, největší koncertní vystoupení Amuse za celý rok, až s tebou prostě přestali počítat, a vedení tě dočasně odepsalo. Po nějaké době…Zotavil ses, a znovu tam začal chodit. Spousta lidí by si teď rozhodně pomyslela, že jsi drogy brát přestal, spíše sis prostě už navyknul na ten koloběh braní, a začal jsi to lépe přijímat. Řeknu ti, i já jsem věřil, že…už budeš v pořádku, že se z toho vyléčíš. Tak naivně jsem v to doufal…A to jsi mi začal kupovat ty růže. Ani jednu, ač časem stejně vadly, jsem nikdy nevyhodil, a pořád je mám všechny v té modré skleněné váze uprostřed tvého jídelního stolu. Opadávají jim listy, a každým jedním to bolí víc a víc. Ani ty nevyhazuju. Neodstěhoval jsem se od tebe, chci tam zůstat, jak jen to bude možné. Každý kus nábytku, vůně polštářů ze tvé postele…Všechno to tam je, a nemění se…Asi si teď říkáš, proč tam pořád jsem, když ti tu povídám, jak mě to bolí, hm? Všechno…Absolutně všechno tam v sobě má zachovánu nějakou, pěknou, vtipnou, nebo naopak smutnou vzpomínku. Pamatuješ si třeba, jak jsme spolu seděli u jídelního stolu, a tobě se kraj ubrusu zahákl o pásek? Nevšiml sis toho, a když ses zvedal, převrhnul jsi na sebe svůj rybízový džus (od kterého ten flek na onom bílém triku stále zůstává, už se ho ani nesnažím vyprat), a celou naši večeři i s tím ubrusem? Nebo na ty tvé jednodobé komplexy kvůli tomu, že jsem vyšší? Začal jsi doma chodit v těch botech na zhruba deseticentimetrových podpatcích, které máš z Kuroshitsuji Muzikálu. Vždycky jsi zakopával o práh do kuchyně, a já ti tam začal dokonce už skládat polštáře, aby tvé dopady nebyly tak tvrdé…Vrátil bych se do těch dob. Znovu to všechno prožít, zopakovat si, a jít životem dál. Životem s krásným, sladkým, a šťastným koncem, kterého se tobě, nám nedostalo. Taky…Vždycky jsem miloval tvou roztomilou žárlivost, když se kolem mě jen mihla nějaká žena, či muž. Týkalo se to hlavně slečen, hereček, které se podílely na mnohých z mých klipů. Kolikrát jsem ti vysvětloval, že všechno co se tam děje, je pouze podle scénáře, ale ty ne a ne mi věřit. Miloval jsem, když jsi pak byl uražený. Ne, že bych ti to nijak zvlášť přál, či se v tom vyžíval, ale jak jsi pokaždé nafouknul tvářičky, založil ruce na prsou, a byl schopný tak setrvat i půl dne, do té doby, než jsem se zeptal, co se děje, a ještě tě musel přemlouvat, abys mi něco řekl, to bylo přímo kouzelné. Byl
jsi…takové moje malé světýlko. Moje štěstí, ten, pro koho jsem žil, a budu dál, aby tě měl stále kdo držet v srdci. Hrozně mě bavilo v tobě číst. Spousta lidí, co poznala už i tu tvou druhou stránku, ne jenom tu věčně veselou a pozitivní tvrdila, že jsi komplikovaný, ale já v tobě dokázal číst. Byl jsi pro mě jako otevřená knížka, v níž jsem vždy poznal, na co myslíš, po čem zrovna toužíš, a čeho se bojíš, nebo co se ti stalo, když jsi byl smutný. Podle tvých výrazů, někdy až přehnané, avšak stále rozkošné, gestikulace, pohledů, jenž jsi vrhal na okolí, a zkrátka podle všeho, každého tvého pohybu. Taky, byl jsi hrozně prohlédnutelný, i když jsi lhal. Někdy…Dokonce víc než obvykle.

"Taku-chan, netvrď mi, že jsi nepil."
"Však n-ne, nevidíš? Jsem naprosto střízlivej, v poho-auauauauau!"
"Právě ti na nohu spadla flaška, kterou jsi držel v ruce."
"No to teda ne! Není moje, já za nic nemůžu!"
To byla jedna z mála situací, kdy jsi přede mnou přišel domů opilý, předhazoval jsem ti to ještě pěkné tři týdny. Bylo to hrozně úsměvné, jak ses vřítil do vchodu, tvářičky množstvím alkoholu v krvi načervenalé, a jak ses domotal až ke mně, načež na mě spadnul, a zahuhlal mi do ucha, že se ti chce spinkat, a ať tě odnesu do postele. Jako vždy jsem ti vyhověl.
Tak moc to chci zpátky, ač už to tu opakuju po několikáté. Uslyšet to chrastění klíčů v zámku, když přijdeš domů, rozepnutí zipu tvé bundy, popřípadě mikiny, a to tvoje rozjásané "Jsem domá!", načež bys přišel až za mnou, odložil si tašku na gauč, a obejmul mě.

Každé ráno, znovu, tvé probuzení, když jsi mi věnoval lehkou pusu na čelo, na nos, a následně i rty, a pošeptal mi, "Vstávej, ty moje Šípková Růženko", nebo "Yu-chan, už je ráno". Když jsem i po tomhle spal dál, kousnul jsi mě do nosu. Vždycky. A když mě neprobudilo ani to, obkročmo ses na mě posadil, a začal mnou kymácet, se slovy "Budííííííčééééééék!". Někdy se stalo, že jsem vstal dřív já,
avšak to, pokud teda nemusel jeden z nás ráno brzo do práce, jsem jen mlčky pozoroval tvou uvolněnou tvář, jak se necháváš unášet sny, a občas se nějak zavrtíš, či něco tichounce zamumláš, až do té doby, než vstaneš. A to byl ten pohled najednou ještě kouzelnější. Pomalu jsi pootevřel jedno oko, a zamžoural na mou tvář, načež ses usmál, a popřál mi dobré ráno. A právě pro tento tvůj úsměv jsem si byl často schopen přivstat, jen pro něj. Každé ráno čekám, kdy mi na tváři přistane další polibek, avšak…Nic. Podívám se na místo vedle sebe, ale…Taky nic. Nejsi tam, a já v těsném objetí mačkám polštář, který je ještě stále nasáklý vůní tvých vlasů, a parfému, který jsi používal. Už žádné sladké probuzení, jen otravné zvonění budíku, který stereotypně hraje stále dokola tu samou melodii, až dokud se naplno vzdám svých krásných snů s tebou, a vypnu jej. Taky jsi vlastně pořád opakoval to samé, ale u tebe, bylo to krásné. Když mě tvůj hlas doprovázel celým dnem. "Yu-chan vstávej."… "Připravil jsem ti snídani, lásko."… "Kam se tolik ženeš? Vždyť ti práce začíná až za dvě hoďky."… "Budeš chtít vzít autem, nebo aspoň kousek doprovodit?"… "Jo, měj se, přes den ti ještě napíšu, končím v sedm, pá, Yuyí." "Jsem doma!"… "Udělal jsem večeři, pojď se najíst."… "Půjdeš si taky už lehnout?"…"Dobrou noc, zlato."…"Taky nemůžeš usnout, že?"… "Budeme si ještě povídat? Chvilku?"…
A pořád dokola. Ale stereotypem bych to rozhodně nenazval, to nikdy, na to jsem to až moc miloval.
Uměl jsi úžasně vařit, to je další věc, co mi tak chybí. Vůně linoucí se z prostor kuchyně, tvůj tichý zpěv, o němž sis snad myslel, že jej neslyším, a taky to, jak sis jednoduše u všeho musel tančit. Vždycky jsem došel mezi dveře, opřel se o futra, a koukal na tebe, než sis mé přítomnosti všimnul, a já ti za tvůj výkon zatleskal. Začervenal ses, rozpačitě se usmál, a uklonil se.
Potřebuju to, bylo to pro mě jako droga, ač v tuto chvíli říct něco takového není zrovna nejvhodnější. Všechno bytí pro mě ztratilo smysl, ale ač bych chtěl, nemůžu za tebou. Zakázal jsi mi to.
"Taku-chan, víš, že bych za tebe dal život?" Vždycky…Ta samá odpověď.
"Nedovolím ti nic takového. Protože můj život jsi ty, a kdybys jsi jej za mě chtěl dát, zničil bys mi ten můj. Zabilo by mě to." Jak ironické, že? Že ses nakonec vlastně zabil sám, a já to musel pozorovat, a mlčky přecházet, jak's mě nenechal ti pomoci. A přitom stačilo tak málo. Vzal bych tě na nějakou
odvykací léčbu, anebo tě prostě na dobu neurčitou uvolnil z práce, byli bychom spolu, a já si tě hlídal. Vlastně, stačilo jenom, abych řekl nějaké: "Okamžitě přestaň, nebo s tebou končím. Tohle mi nedělej.", ale přišlo mi to až moc sobecké. Kdybych to teď mohl vrátit, udělám to, bez jakéhokoli rozmýšlení, ty bys totiž přestal. Říká se, že si lidé ostatních neváží, až po tom, co umřou, si uvědomí, o co přišli. Sám jsi to často říkával. U mě to tak nebylo, jen abys věděl. A i přes to všechno, jak jsme byli šťastní, přes ty krásné rána i večery…Bál jsem se, že jednou přestanu být dost právě pro tebe. Vždycky, když jsme spolu sedávali v obýváku u stolu, a popíjeli jsme spolu kávu, těmi chvílemi co jsme mlčeli, vždycky jsem se tě chtěl zeptat. Jestli mě nikdy neopustíš, a budeš se mnou navěky věků. Hrozně jsem se bál, že nastane den, kdy se probudím, a tvá polovina postele bude prázdná. Jako teď. Že ze skříně zmizí všechno tvé oblečení, tvé věci, a tašky. Spolu s tebou. Nevím, proč ti to teď vlastně říkám, asi už začínám šílet. Nemůžu být v pořádku, bez tebe ne. Teď už vím, že bys to neudělal. Objal bys mě, řekl, že jsem pako, a tiše se zasmál. A já bych se znovu cítil tak lehce, jako by mi ve tvé náruči již nehrozilo žádné nebezpečí okolního světa, a existovali jen mi dva. Žádné drogy, lidi, problémy…Jen ty a já. Tak se mi sakra vrať, nebo si tě z toho hrobu vykopu, tak moc jsem zoufalý. Potřebuji znova vidět tvou tvář, avšak ani všechny tvé fotky dohromady nevystihují tvou dokonalost, a hlavně ten tvůj úsměv, takový ten, jenom pro mě. Víš, který myslím, ne? Ten, kterým jsi mě vždycky obdarovával, když jsem byl smutný. I po tom, co jsi začal brát ty drogy, ten úsměv však chabl, až se začal pomalu vytrácet. Ale když si umíral…Znovu jsem ho viděl. Je to však moje nejhorší vzpomínka. Uslyšel jsem hlasitý pád v koupelně, a tak jsem tam běžel…Ležel jsi na zemi, tvé tělo se cukalo v křeči, a z úst ti vytékala krev. Vedle tebe se na zemi válela poslední dávka heroinu, kterou tvé tělo už nezvládlo přijmout. Klekl jsem si k tobě, a rozbrečel se. Taky jsi plakal, kvůli té bolesti, která zachvacovala tvé tělo. Začal jsem volat, volat o pomoc, ač jsme oba věděli, že tohle je konec. Natáhnul jsi ruku k mé tváři, abys mě mohl políbit, a to se tak usmál. Naposledy. Zašeptal jsi tichou omluvu, a pohladil mě po hrudi, načež se ti…zastavilo srdce. Ustal jakýkoliv tlukot, a ty jsi zavřel oči, což jsi tedy musel stihnout ještě pár sekund před tím, než si tě smrt vzala, a lapila do svých objemných černých sítí, které…tě už nepustily zpět. Zpět za mnou, do našeho krásného světa bez kazu, který se tvým odchodem zlomil, stejně, jako mé srdce. Na tisíce malinkatých kousků. A ty kousky se ještě stále ani částečně nepospojovaly. Jsou roztříštěné, řekl bych snad, i na vzdálenosti kilometrů. Spoj je znova do jednoho celku, jsi jediný, kdo to dokáže. Dokázal by to jeden tvůj úsměv, objetí, vlastně i pohled tvých hlubokých oříškových očí, který mě ještě pořád pálí po těle, jako tvé horké dlaně, kterýma jsi mě hladil vždy po celém těle, a tím mě nevědomky hřál. Měl jsi taky hrozně dlouhé prsty. Nevím proč, ale prostě mám potřebu ti sdělit i tohle. Miloval jsem je, stejně jako každý detail tvého těla, a zvládl bych tu třeba i o každém tvém vlasu skládat hodinové básně. Na prostředníčku jsi vždy nosil prstýnek, který jsem ti koupil minulé léto na pouti, takový ten typicky kýčovitý, tlustý, a pozlacený, tobě se ale líbil. Na prsteníčku jsi zase nosil ten, který jsi nám pořídil ty, oboum stejný, ten je…Taky z toho léta? Ne, ne.. Ten jsi koupil na konci září, též minulého roku, a já ten svůj mám pořád tady. Nikdy ho nesundám. Jinak jsi vždycky nosil nespočet náramků, většinu též ode mě. Vždycky když se mi naskytla možnost, jsem ti nějaký koupil, věděl jsem, jak rád je nosíš, hlavně takové ty gumové, silikonové. Máš ode mě i jeden pletený. Z jedné strany má tvé jméno, z druhé to mé, a obě dvě jsou černou barvou, na fialovém poli. Ten jsem ti taky nechal do hrobu. Máš ho v kapse saka, ve kterém tě zavřeli do rakve. O těch prstenech ani nemluvím, ty jsi nikdy nesundával. Jinak, nikdy si nikoho jiného nenajdu, neboj. Ten…ten prstýnek věrnosti, budu ho mít stále u sebe. I kdybych ho třeba už z prstu sundat nemohl, a ten mu kvůli tomu třeba zfialověl a upadl, nezájem. Budu navždy jenom tvůj, ničí jiný. Jestli teda existuje nějaké to nebe, měl bych tě postrašit, aby sis tam neprohlížel ostatní, a hleděl jenom na mě. Chránil mě, a myslel na mě. Na to, jak moc tě miluju, a budu pořád. Mimochodem, dneska jsem
cestou sem potkal tvoji maminku a sestru. Šly do města, do obchodu. Myslím si, že tvůj táta mě tak rád jak ony nemá. Vždycky jsi říkal, že je krapet drsnější, a co jsem vypozoroval, i poměrně homofobický. Možná bych i řekl, že mě přímo nesnáší, kdo ví. Taky jsem u vás byl na návštěvě, před pár dnama. Tvoje máma mě pozvala na oběd, bylo to hrozně milé, udělala sushi. Víš, zprvu jsme řešili tvou smrt, co se událo, a jaktože jsem u toho byl tak rychle, tak jsem se rozhodl, že už to nemá smysl dál zapírat. Řekl jsem jí všechno o našem vztahu, i to, jak jsi jí to ty sám říci chtěl, ale bál ses. Byla…Poměrně šokovaná, ale vzala to. Tvá sestra se jen zasmála, a řekla, že to tušila. Mrzí mě jen reakce tvého táty, doopravdy. Zvedl se, a jednoduše odešel. Vím, že ty bys z toho byl dvakrát tak špatný. Jistě jim všem chybíš, i jemu. Doopravdy. Ze tvé smrti byli všichni přinejmenším zdrcení, ač se to pro tebe snažili schovávat za veselou schránku, a falešný úsměv. Tak by jsi to chtěl. Aby byli všichni štastní. V jejich obýváku, v rohu místnosti, na oné malé zásuvce, je tam postavena tvá fotka, a kolem ní tři svíce, za každého jedna. Jedna je modrá, druhá fialová, a třetí červená. Všechny jsou zapálené, a když dohoří knot, nahradí je další. Taky tam je váza, a v ní bílá lilie, která již pomalu odkvétá, a tak ji brzy vymění za jinou květinu. Vždycky, když kolem té fotky projdou, nepatrně se ukloní. I já, když jsem u vás byl, jsem to udělal, že ano. Tvá máma říká, že bych na tebe měl na chvíli přestat myslet, a jít dál, ale já nechci. Nepůjdu, nikdy. A ona to ví, i přesto mi však říká, že se nemůžu upínat na někoho mrtvého, že…ho mám nechat jít. Respektuji ji, ale tohle uposlechnout nemůžu. Už jen proto, jak moc mi na tobě záleží. Potřebuju tě chránit, a zároveň tebou být chráněn. To co říkám…Zní to…Hrozně-ne uboze, to ne, jen…víš, jak jsi mě vždycky nutil s tebou po večerních hodinách koukat na ty telenovely, co jely v televizi? Tak tam vždycky říkali takové věci. Vždy si tam nějaká ta hlavní hrdinka někomu vylévala své srdíčko, stěžovala si, litovala se, a bulela, jako já teď. Měl bych se za sebe stydět, asi jsem už vážně ztracený případ. Nejspíš začínám doopravdy bláznit. Doma..Mluvím sám se sebou, a někdy mám pocit, jako bys tam taky byl. Vždycky, když si dělám kávu, udělám namísto jedné dvě. Jako předtím, naprosto automaticky. Čekám, kdy přijdeš, a tu svou si vypiješ. Nikdy to neuděláš. Už ne. A pak se zastavím, a řeknu si: "Co to sakra dělám? Vždyt je mrtvý.". Nevím, jestli mám větší chut se profackovat za tu myšlenku, nebo naopak za tu, že určitě sedíš v obýváku, a čteš si nějakou knihu, s těma svýma roztomilýma brýlema, které ti tak sluší na nose. Nebo ležíš v naší posteli, na břiše, a zaujatě koukáš do svého mobilu, ze kterého ti tichounce vyhrává hudba z nějaké hry, kterou právě hraješ. Nebo v kuchyni, a připravuješ oběd. Někdy bych i krk dal za to, že cítím tu vůni. Sushi, které jsi dělával, a pak všech těch úžasných jídel, které jsem vždycky zhltal, až tobě téměř nic nezbylo. Nebo-nebo jsi ve své pracovně, hlavu máš bezradně položenou na stole, a přemýšlíš, bůh ví nad čím. A…a nebo, když v práci končíš dřív než já, pořád chodíš kontrolovat dveře, jestli tam už nejsem. Nevím to teda jistě, jen odhaduju, vzhledem k tomu, že vždycky když jsem přišel, jsi mě hned za dveřma čekal, a než já stačil říct třeba jen to blbé "ahoj", pevně mě objal, a vzal mi z ramenou tašky, popřípadě nákup, když jsem byl cestou v obchodě. A nebo se koupeš v napuštěné vaně, po ramenou ti stékají křištálové kapky vody, které v drobných kapkách kloužou po tvých pažích, až zpátky na samou hladinu, většinou pokrytou vrstvou pěny. Tak rád jsem na tebe koukal, když jsi nahý ležel ve vaně. Pohledem jsem studoval každý detail tvého nádherně tvarovaného těla, tvých hubených paží, nádherné hrudi, vyzívající k dotyku, pevného bříška…Všeho. Každý centimetr tvé kůže, tvého svalstva, jsem znal líp, než ty sám. Kdyby ses mě zeptal, jak jsi vysoký, kolik vážíš, snad i jak dlouhé máš nohy…Odpověděl bych. Bez jediného zaváhání. Protože jsem to všechno věděl. Někdy jsem si vlezl do vany za tebou, když mě nebavilo jen pozorovat. Sundal si veškeré oblečení, a vkročil do vody, jejíž teplota vody mě příjemně zahřála, a natisknul se na tebe. Svým nahým tělem na to tvé. Ano, naše koupele nebyly ani v nejmenším nevinné, jen v pár případech, kdy jsme si po náročném dni povídali, a pouze se objímali, nebo jen líbali. V takových chvílích jsme dál nezašli. Ale ani jednomu z nás to
nevadilo, když nebyla nálada, tak prostě nebyla. Stalo se tak jen jednou, dvakrát, že jeden z nás chtěl, zatímco druhý ne. Ve všem jsme se vždy shodli, ač to zní naivně, snad i nepravdivě. To bylo to kouzlo našeho nekonfliktního vztahu. Jinak, co se týče našich hádek, většinou se jednalo spíše o škádlení, nebo obyčejné hlouposti, nemyšlenéé vážně, jen pro pobavení, taková ta typická diskuze, jen odlehčená dávkou jak mého, tak i tvého humoru. Když už jsme u toho, miloval jsem tvůj smysl pro humor. Tvé vtipy, často mě nutíc se až svíjet smíchy, nebo naopak ty, jenž mezi námi spustily trapnou sekundu ticha, a tys mě jen pohledem nutil k tomu, aby mi začaly cukat koutky. Nemohl jsem ti nevyhovět, že ano.
Kdyby se mě někdo zeptal, co mi na tobě chybí úplně nejvíc, co bych odpověděl? Kdybych mohl vybrat doopravdy jen jednu tvou vlastnost, nebo něco, nějakou část tvého těla? Možná hlas. Tvá mluva, všechno týkající se tvého pronikavého, krásně výjimečně zabarveného hlásku, který bych poznal i mezi milionem, sty miliony lidí. Nebyl sériový, stejně jako tvůj zpěv, celá tvá existence. Ze tvých úst by krásně znělo cokoliv, klidně i oznámení, že jsem ti málo, nebo že mě nenávidíš. Nedokáži to dostatečně popsat, jak moc nádherně mi bylo vždy, kdy jsi na mě promluvil. Jako by se kolem mých ramen obtočila šála, která mě hřála, a já ji potřeboval víc a víc. Cítit se v teple a bezpečí. S tebou. Když jsi mě ráno budil, volal mě na jídlo, doprovázel mě do práce, vítal mě doma, vařil mi večeři, u čehož si tiše zpíval, zahrnoval mě řádkou nesmyslných sladkých komplimentů, utěšoval mě, když mi bylo nejhůř, šeptal mi do ucha, že mě miluje, a povídal mi třeba i pohádky, když jsem dlouho do noci nemohl usnout. Samotný tvůj hlas, ač jsi třeba říkal něco jiného, mě vždy ujistoval, že se budeme mít dobře, a že mě tak bezmezně miluješ, že bys mi věnoval celý svůj život. Ale teď, ta šála zmizela, rozpárala se mi, a já jsem tu, v nekonečném chladu, který si pomalu bere mou duši. Ale já se nechci dát polapit. Pro tebe ne. Zachranuje mě kupodivu jenom tohle vzpomínání, ač mi snad víc než pomáhá jen ubližuje. Potřebuju slyšet to sladké "Ettooo…Anooo…", které jsi tak často používal. Hned za sebou, ty dvě slova. Bylo to sladké. Jako bonbon, přitom však jeho chut nikdy nezeslábla, až…do teď, a v ústech jsem jej měl celou tu dobu, co jsem byl s tebou. Už ne, spolkl jsem jej, a rty mi zkrápěla jen hořkost, a slanost mých vlastních slz.
"Yu-chan, měl bych si rozšířit slovní zásobu."
"Proč?"
"Abych byl schopen vyjádřit ti svou lásku více než těmi dvěmi slovy, "miluju tě"."
"Baka. Ty dvě slova mi bohatě stačí, když jsou od srdce."
"Myslíš, že jsou?"
"Vím to. Znám tě, Taku-chan."
"Máš absolutní pravdu. Jako vždy, ty můj medvídku."
"N-Neříkej mi tak."
"Nebo…?"
"Nebo tě ulíbám do bezvědomí!"
"Posluž si."
Byl jsi zkrátka dokonalý. Tak moc, až to není uvěřitelné, že JÁ mám někoho takhle úžasného. Že jsem někoho takového měl, zasloužil si ho. Jeho srdce, důvěru, a lásku.
Víš, něco..něco ti musím říct. Pamatuješ na tu noc? Kdy jsi přišel ke mně domů, poprvé tak zdrcený, a zničený? Vím to. Znám ten důvod. Nezlobím se, vím, že jsi udělal, co jsi musel, jinak by to oni udělali tobě. Toho dne, pondělí, druhého února. Sedm hodin večer, možná pár minut po sedmé. V Tokiu zemřel muž. Osmadvacetiletý, policejní zpráva uváděla, že pod vlivem alkoholu spadl na silnici, a projíždějící auto jej nestihlo zaregistrovat včas. Byl opilý. Hirama, a Dori to viděli. Byli jste s Amuse přece v kině, na filmu. A když se vaše cesty rozdělily, a ty šel sám směrem ke mně, zezadu tě napadl. Nic jsi mu neudělal, a i přesto. Prý v ruce držel tyč, kovovou, kterou tě chtěl praštit po hlavě. Nestihl to. Párkrát tě udeřil, holou rukou, a tys jej od sebe chtěl odstrčit, abys utekl. Jenže on zavrávoral, a octl se na zemi. Auto, a náraz.Ti dva za tebou běželi, hned potom, a šli tě doprovodit, s tím, že to bude dobré, nic se nestane, zavolali policii, a odvykládali jim onu pohádku o tom, jak z dálky viděli motajícího se chlapa, který vletěl do cesty. Žádný Uehara Takuya, svědectví, jen tohle. Tohle byl důvod, proč jsi s braním drog začal. Poznamenalo tě, hodně. Bál ses, že tě odsoudím, nazvu vrahem, a už nikdy nebudu chtít vidět. A tak jsi mlčel, a vnitřně se užíral vším, co se ten večer stalo. Jak dlouho o tom vím? Měsíc? Nejspíš tak nějak. Mrzí mě to, že sis do hrobu vzal tu chybnou myšlenku, že jsi vrah, monstrum, které zabilo člověka, kterého neznalo. Jak tě znám, do poslední setiny toho co jsi byl naživu, jsi na to myslel. Určitě. Možná jsi to udělal schválně, s dávkou to přehnal, jelikož jsi to přestal zvládat, a už tu nechtěl být. Mohli jsme si promluvit! Víš, že jsem ti vždy naslouchal, a nechal tě, at se mi svěříš. Se vším, vždy. Byl jsem otevřen tvému nářku, zklamání, bolesti, a ač jsem všechny ty pocity prožíval plně s tebou, nechtěl jsem se dívat na tebe, zoufalého, a zlomeného. Pomáhal jsem ti, snažil se dělat vše, pro udržení tě veselého, a spokojeného. Zklamal jsem moc? Co myslíš? Jestli ano, a tys měl pocit, že v něčem mi důvěřovat nemůžeš, mrzí mě to. Protože jsi mohl.
"Yu-chan? Co děláš, když jsi naprosto na dně, zničený, a odříznut ode mě? Prostě naprosto sám?"
"Tohle…Se mi ještě nestalo. Co bych dělal? Asi bych si dal studenou sprchu, snědl kbelík zmrzliny, a snažil se udělat vše pro to, abych na to nemusel myslet. Tebe snad něco trápí? Protože ty mě tu máš, a víš, že mi můžeš věřit."
"Kdyby to bylo tak lehké.."
"Co se děje? Taku-chan?"
"Jednou…Tu pro mě ale už nebudeš, víš?"
"Budu, navždy! Slibuju ti to!" Tehdy jsem si před tebe kleknul, přímo ke tvým nohám, kolem kterých jsem tě pevně objal, a vážně kývnul hlavou. Zamumlal jsi tiché "děkuju,", bolestné, a z oka ti stekla slza. Sklouzla z tvé tváře, přímo na můj nos.
"Neplač, báka. Slzy ti nesluší."
Pohladil jsem tě po stehně. Lhal jsem. Vždy ti totiž slušelo cokoliv, od právě pláče, po líčka červená z rozpaků, až vražedně vážný obličej, v kombinaci s rukama založenýma na prstou. Ale i přesto, nesnášel jsem to vidět. Tu větu jsem pronesl s úsměvem, ale má duše taky plakala. Ty jsi má definice slova "dokonalost". Uehara Takuya, božská bytost. Andílek bez křídel. Můj strážce. Ale nesnášel jsem, když se po tvém dokonalém obličeji, z tvých dokonalých očí, krásně, dokonale čokoládově zabarvených, snášely slzy. Byly taky tak dokonalé? Ano? Ne? Nevím. Ale nesnášel jsem je. Každá jedna jako by byla nůž, zabodávajíc se do našich srdcí. Do obou. Mého, i tvého. Byly propojená. Jako ty prstýnky. Na každém byla polovina srdce, když jsme spojili své prsty, vytvořil se tak celý obrazec, stříbrné srdíčko. Nechci jenom polovinu. Obě dvě, hned. Potřebuju je. Tebe, ty jsi to jediné, co mě nutí dýchat, a přežívat sám na tomhle zkaženém světě, plném malých nedokonalostí, a všech těch pocitů, nečistých, které vždy donutily tvé ústa mračit se. Praštit do stolu, až na něm nadskočily všechny papíry, a říct "ne,". Za to jsem tě vždy hrozně obdivoval.

Uh, gomenne, už musím jít, za chvíli mám něco důležitého. Hledám si novou práci, mám pohovor. Nedokážu dál zpívat. O lásce, všem tom pěkném, když já to ztratil. Za tohle rozhodnutí bys na mě nebyl zrovna nejpyšnější, vím, ale neovládnu to. Nedokážu to bez tebe. Pořád tisknu tu růži, tak pevně, až se mi její trny zabodávají do kůže, a z drobných ranek mi stékají pramínky krve. Víš co? Já..Já ještě přijdu. Pokud to stihnu ještě dneska, tak dneska, pokud ne, zítra tu budu určitě. Prozatím ji vezmu domů, dám do vázy, a přinesu pak. Není to tak, že bych ti ji dát nechtěl. Bolí to, víš? Tak-tak já už teda běžím. Miluju tě. Sayonara, Taku-chan…"

Zaprášeným hřbitovem se nesla vůně pár svící, zapálených sotva před chvílí, a též květin, které byly donášeny mladším, i starším nebožtíkům, kteří opustili svůj domov, přátele a rodinu, snad dřív, než měli, než jim bylo předurčeno. Jeden hrob, téměř až na samém kraji hřbitova však takový nebyl. Žádné kytky, ani svíce. Jen zaprášené jméno, z nějž už se smývalo pozlacení, a duše, která zapomněla. Ten muž nesplnil svůj slib. Ne on, ten, jehož jméno bylo vystavěno na kamenné desce, jeho přítel. Ten, který sliboval, a zapomněl. Jediná věc na tom hrobě jiná, povaloval se na něm prstýnek. Stříbrný, vyrobený pouze dvakrát, pro dvě srdce, která se spojila, a rozdělila. Možná, možná ted přijde ta otázka: proč. Proč teda? Proč ten muž zklamal? Přestal věřit, a odešel? Protože…Vzpomínky někdy bolí víc, než si myslíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama